Amygdala, aneb CHCI versus DOKÁŽU


Amygdala, součást limbického systému našeho mozku, je centrum, které nám dovoluje (a někdy nás taky pěkně nevybíravě nutí) zaujímat emocionální postoje vůči věcem, lidem a situacím, které nás v běžném životě potkávají. Souvisí se schopností vytvářet paměťovou stopu, především pokud jde o nepříjemné zážitky, které systém vyhodnotil jako jakkoliv ohrožující. Zatímco další mozkové struktury jsou zodpovědné za to, že si daný předmět zapamatujeme, amygdala dodává těmto předmětům v našem světě emocionální zabarvení.

Je známá také tím, že bleskově „předvyhodnotí“ situaci dříve, než dojde k jejímu rozumovému zpracování mozkovou kůrou, a pokud dospěje na základě předchozích zkušeností k závěru, že je situace nebezpečná (pozor, zdaleka ne pouze v situacích, kdy vám mezi oči míří zakuklený desperát s šátkem přes ústa), nastartuje kaskádu procesů označovaných jako stresová reakce. Zvýší se tepová frekvence, zrychlí a změlčí se dech, mozek horečnatě přemýšlí, zda v dané chvíli bude výhodnější strategie „útěk“ nebo „útok“. Tvořivé schopnosti jsou utlumeny ve prospěch ostražitého vyhlížení dalšího potenciálního ohrožení. Kosterní svalstvo se prokrvuje a zvyšuje se jeho svalový tonus. Celé tělo se připravuje na boj o život, ať už aktivní (útok), nebo pasivní (strnutí nebo útěk).

Je jasné, že tyto mechanismy se vytvořily proto, abychom dokázali přežít. Vývojově se osvědčila více přehnaná obezřetnost (až „paranoia“), než ledabylá důvěřivost, že se nám „nemůže nic stát“. Potomci těchto „pohodářů“ mezi námi nežijí, jejich potenciální praprapředci prostě nepřežili dostatečně efektivně na to, aby se dokázali rozmnožit.

Co když ale současná doba generuje stavy stresové reakce i v situacích, které nás vlastně na životě a zdraví přímo vůbec neohrožují, zato jsou všudypřítomné, a jsme-li poctiví, zjistíme, že ze stresové reakce v podstatě vůbec nevyjdeme? Obavy a nespokojenost ekonomická, nervy v zaměstnání, spor v rodině, hádka v obchodě,…Jde nám v těchto situacích přímo o život? Ne. Míra stresu, jíž na ně reagujeme, je však často tak vysoká, jako by šlo. Díky fyziologickým změnám v organismu, který se nachází ve stresovém módu, se však vzdalujeme od řešení příčin toho, co nám stres navozuje.

Máte strach, že přijdete o místo, a přitom si úzkostí zablokujete mozek, který by jinak dokázal vymyslet řešení – co bych mohl začít dělat, kdybych o místo vážně přišel? Nebylo by lepší odejít teď a sám, připravit se na to a nakonec si i polepšit?

Máte vztek a lítost z toho, že se s vámi hádá nejbližší člověk – sourozenec nebo vlastní dítě, a přitom vám vlastní adrenalin stáčí zrak k očekávání dalšího útoku, čemuž odpovídá i vaše vedení dialogu s protistranou – vztahovačné a sebelítostivé. Dohoda a odstup, z nějž se může zrodit, jsou v nedohlednu. A tak podobně.

V takových chvílích si zpětně často řekneme, že jsme měli jednat jinak. Něco říci, pokud jsme dokázali jen zarytě mlčet nebo paralyzovaně „zamrznout“, něco spolknout, pokud jsme vyhrkli slova, kterých později, v klidu, litujeme. Přemýšleli jste už někdy, proč vám to váš vlastní mozek dělá??

Podle posledních výzkumů o EFT je Klepání schopné právě reakce amygdaly přímo, a navíc bleskově rychle měnit!! Jestliže podvědomě cítíte úzkost před nadcházející pracovní prezentací, a náhle vám sepne, že jste jako dítě zažili mizernou šikanu ze strany spolužáků za to, že jste byli jedničkářem, který byl kantory doporučován na všechny školní olympiády, a za každý takový úspěch jste byli následně napadáni (a stačí i verbální ataky), uloží si Vaše amygdala „za uši“, že vyniknout a zazářit ve světle reflektorů je vrcholně nebezpečná věc! A udělá vše, aby vás před tímto ohrožením uchránila!!! Vyvolá strach, sevře vám hrdlo, nevypravíte ze sebe ani slovíčko, a i když si za to později sebevíc nadáváte, protože podle měřítek šedé kůry velkého mozku jste právě předvedli selhání jako z partesu, vaše vnitřní ochranka si mne ruce, protože právě zabodovala.

Amygdala je tím centrem, kde asi nejvíce ze všech mozkových struktur sídlí naše „podvědomí“. Naše vědomé cíle a plány hrají s tímto centrem často přetahovanou. Tento příměr vystihuje velmi přesně to, co se v nitru každého z nás každý den odehrává. Lidé, kteří v jakékoliv oblasti něčeho významného dosáhli, navenek manifestují fakt, že jejich podvědomí s vědomím táhnou „za jeden provaz“, lépe řečeno, za stejný konec jednoho provazu. Těm ostatním z nás, kteří sice navenek hlásají, že by rádi měli:

  1. více peněz
  2. harmoničtější vztah
  3. zdravější a štíhlejší tělo
  4. jakýkoliv jiný životní cíl,

ale místo toho živoří, mají doma nepřátelskou atmosféru a partnera, s nímž jen přežívají, chronické bolesti a nadváhu, manifestují zjevně, že jejich podvědomé cíle s vědomými tahají stejné lano, ale na opačných stranách hřiště. Soupeři vydávají obrovské množství energie, cupitají s tvářemi brunátnými a zbrocenými potem o několik krůčků tam, a hned zase zpátky, opravdu poctivě se snaží, doprava a doleva, doprava a doleva, klidně celý den! Až nakonec ten nepatrně silnější soupeř (s drtivou pravidelností je jím naše podvědomá „ochranka“) zabere a definitivně boj vyhrává. Oba soupeři nachodili během klání dohromady celé kilometry, přesto se fakticky středová značka lana za celý zápas od začátku do konce posunula pouze o pár metrů. Úsilí a záměry fungují vektorově.

Totéž se děje i ve skutečném úsilí o dosahování cílů v reálném životě: dáme si cíl. Jsme skutečně pracovití a vyvíjíme nefalšovanou snahu postoupit vpřed. V tu chvíli ovšem naše podvědomí začíná situaci hodnotit (s tisíce různých „historicky potvrzených“ důvodů) jako ohrožení, a zařadí zpátečku. V tuto chvíli se naše práce přestává jevit jako radostná a naplněná nadšením, protože pokud v ní vůbec dokážeme pokračovat, činíme tak s čím dál větším sebezapřením. Vyčerpává nás neskonalou lopotností, podvědomě sami sobě činíme překážky, přitahujeme komplikace a stejně stresově naladěné lidi, až nakonec uznáme prohru a řekneme si, že tento úkol byl prostě nad naše síly, že na tento stupeň pohody prostě „nemáme“. Amygdala si zapamatuje, že jsme „ztroskotanec“, že jsme se cpali, kam nepatříme, a naučí nás příště si stanovovat menší cíle.

Přitom stačí pomocí EFT svoje podvědomé dřívější zranění uzdravit a oba dřívější soupeři mohou začít spolupracovat a pokud ne hned vyvíjet sílu úplně stejným směrem, pak se k sobě alespoň začít přibližovat. Je jasné, že čím dokonaleji se stará zranění „opraví“, tím jednodušší bude dosahování jakéhokoliv cíle, protože mu už nebude záškodnicky stát v cestě nepřítel z vlastních řad, ale naopak ho bude podporovat mocný spojenec.

Je hlubokou pravdou a moudrým návodem na vnitřní smír, že nepřítele nelze porazit, potřít a zničit. Koneckonců, je součástí nás samých, a jak se ukazuje, ničit nepřátele obecně je cestou, jak jich mít příště ještě víc a silnějších (to platí v mezilidských vztazích stejně jako v boji s mikrobiální invazí antibiotiky). Zabírá pouze PŘIJETÍ a SMÍŘENÍ se sebou samým. Právě to EFT dokáže a nabízí často v několika větách.

Máte nějaké vnitřní konflikty? Je nějaká oblast Vašeho života, ve které byste si přáli mít výrazně více než máte doposud? Chcete tuto obtěžující situaci začít řešit?

 

Těším se na vaše reakce na dotazy@naucteseeft.cz,

Magda Zavřelová

Leave a comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *